Barbora Venclová

28.08.2024

Co už víme o (rape) traumatu a obranných reakcích na posttraumatický stres?

Ve veřejném prostoru se tyto pojmy objevují čím dál tím častěji, pojďme se na ně a na jejich význam a důsledky pro oběti a přeživší sexuálního násilí podívat blíž.

Co je to (rape) trauma?

• Trauma můžeme definovat jako duševní a fyziologický stav, který vzniká v důsledku velmi závažné události, jež přesahuje běžnou lidskou zkušenost. V takovou chvíli selhávají obvyklé copingové strategie, které jinak pomáhají těžké situace překonat.
• V případě sexualizovaného násilí můžeme použít termín rape trauma, což je forma posttraumatické stresové poruchy, která se vyskytuje u obětí znásilnění. Fyzické zranění není podmínkou pro rozvoj traumatického prožívání.
• Terapeutky a terapeuti obvykle s traumatem zachází jako s vnitřním zraněním člověka. To může být po samotném incidentu buď stále živé, či zapouzdřené. Projevuje se v mysli, ve vnímání, v emocích, v tělesných procesech a v chování.
• A co trauma není? Není to konkrétní událost, ale stav vzniklý v důsledku prožití konkrétní traumatizující události. Traumatické prožívání si člověk sám nezvolí a ne u každého jednotlivce se musí rozvinout posttraumatické příznaky. Ke každému člověku je nutné přistupovat individuálně v kontextu jeho životní historie, subjektivního vnímání a prožívání. 

 

Jak mozek reaguje na traumatizující událost?

• Když čelíme ohrožující situaci, náš mozek spustí řadu fyziologických procesů k naší obraně. Tyto procesy se v rámci evoluce vyvíjely tak, aby nás uměly ochránit před život a zdraví ohrožujícími situacemi.
• Mozek musí velmi rychle rozhodnout, zda bojovat, utéct nebo zamrznout. V angličtině se používají výrazy  fight, flight a freeze. Tělo k aktivaci hromadí mnoho energie.
• Tento proces je tak rychlý, že si ho neuvědomujeme. Pro zjednodušení lze říct, že evolučně starší části mozku převezmou nad situací kontrolu a ty mladší části, které nám umožňují např. logické myšlení a vědomé rozhodování, se dočasně “odpojí”.
• Situace sexualizovaného násilí je velmi často spojena s pocitem ohrožení vlastního života a lidský mozek v takové chvíli volí strategii, kterou vyhodnotí jako nejefektivnější. Velmi často je touto reakcí zamrznutí. Tato obranná reakce může v daný moment odradit násilníka od pokračování v útoku, nebo alespoň pravděpodobně zajistit to, aby útok nebyl tolik surový.
• V tak strašné situaci se jedná o velmi moudrou obranu, která je podmíněna evolučním vývojem. Nikdo si ji nevolí vědomě.

Jaké mohou být následky nezpracovaného traumatu?

• Bezprostředně po traumatickém zážitku lidé reagují různými způsoby. Při silném stresu totiž tělo generuje velké množství energie. Záleží, zda dojde k uvolnění této energie, či nikoliv. Někteří tak nereagují téměř vůbec, jiní mohou nesmyslně mluvit, plakat, zlobit se, třást se nebo například chodit bezcílně sem a tam.
• V případě, že tělo reagovalo zamrznutím, se často u klientů/klientek objevují pocity viny, hanby, bezmoci a výčitky. Je důležité si uvědomit, že ve chvíli extrémního ohrožení, kterým například znásilnění je, nepřemýšlíme logicky, nevnímáme kontext situace, čas ani prostor, kde se nacházíme.
• Nezpracované trauma negativním způsobem ovlivňuje kvalitu života. Organismus setrvává v tzv. pohotovostním režimu a je stále připraven se chránit.  Mohou se objevovat například flashbacky, což jsou stavy, kdy organismus znovu prožívá ohrožující situaci stejně intenzivně jako tehdy. Dalšími projevy mohou být disociativní prožitky, konkrétně depersonalizace (trvale objevující se pocit odtržení od vlastních duševních procesů, či těla) a derealizace (opakující se či trvalé pocity nereálnosti okolí).
• Přestože mohou být disociativní prožitky nepříjemné a život omezující, mohou mít v některých fázích vyrovnávání se s traumatem smysl. 
   

Pokud vás toto téma zajímá hlouběji, podívejte se do posledního čísla zpravodaje PODPORA V PRAXI, který je primárně určený odbornicím a odborníkům, kteří pracují s oběťmi a přeživšími sexualizovaného násilí. Najdete tam podrobnější verzi tohoto článku.

 

Zdroje:

American Psychiatric Association. (2015). Diagnostický a statistický manuál duševních poruch. Praha: Hogrefe – Testcentrum.

Levine, P., A., Klineová, M. (2012). Trauma očima dítěte. Probouzení obyčejného zázraku léčení. Praha: Maitrea, a. s.

Ptáček, R., Čírtková, L., Žukov, I. Rape trauma – klinické a forenzní souvislosti. Psychiatrie pro praxi 2009; 10(6): 268–271